Svaté výroky

Svaté výroky s vysvětlením

Co je to Svatý výrok
الحديث القدسي
Seznámení se s pojmy:

Svatý : (přívlastek svatosti) je označení něčeho nebo někoho velkomyslného a majestátného, něčeho nebo někoho čistého a vznešeného. 
Svatost a posvátný
: je označení pro něco povzneseného, očištěného a požehnaného. Když je něco nazváno posvěceným, svatým 
 což může takto označit jenom Bůh, znamená to, že je to očištěno od všech špatností. V tomto významu byl také pojmenován Svatý dům v Palestině. Bůh vybral a zvýznamnil toto místo, stejně jako v Mekce a v Medíně. (1)
Jedno z překrásných jmen Boha je Svatý, ve významu:

” On je Alláh, a není božstva kromě Něho, On je Král, Svatý, Mír.” (2)

V tomto případě je to odvozeno od svatosti a znamená to, že je oddálen od všech špatností vznešeným a nejmocnějším způsobem příslušném Bohu.
V Koránu bylo sesláno ve slovech andělů, když promlouvali s Bohem ve významu:

“… my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme…”

Učenec Az-Zaužáž vyložil z tohoto verše, že slova „svatost tvou prohlašujeme” znamenají, že očišťujeme naše duše Tobě (Bohu) a také konáme vše v poslušnosti k Tobě.
Posvětit znamená očistit a ve výroku je zaznamenáno, že prorok 
r řekl: „…národ se neposvětí, když si nebudou brát chudí od bohatých,” což znamená, neočistí.

(1) Vysvětlení slovník Alwasít str. 719 od  Mudr. Ibrahim Madkur
Slovník Al-Muhít str. 1294 od nakladatelství  Dár Al-hadíts
(2)   Korán, kapitola 59 Shromáždění, verš 23

Rozdíl mezi výrokem a Svatým výrokem

Výrok (hadíth)  výhradně to, co se dochovalo od proroka r, z jeho řeči, činnosti, i to, co viděl nebo slyšel a odsouhlasil nebo ne, z jeho vlastností a chování.

Svatý výrok (hadíth al Qudsí) – to co vyprávěl prorok r od svého Pána. Jmenuje se také Božský hadíth nebo hadíth Pána.
Svatý výrok byl pojmenován výrokem, protože je podobný s výroky proroka 
r. Každý z nich má vypravěče přímo až k řečníkovi, v tomto případě je to k Bohu. Jsou to slova Boží a byly také pojmenovány jako zjevné nebo božské výroky.
Pojmenování Svaté získaly proto, že jejich pramen končí u Samotného Boha.
Věda o hadíthech se zabývá činností vypravěče a posluchačů. Důležité je, kdo vypráví a co vypráví. Z vědy o hadíthech je ten užitek, že člověk pozná, co se vyprávělo a jak se odpovídalo, stav vypravěče, jak se zpráva k němu dostala, za jakých podmínek, atd.

Rozdíl mezi Svatým výrokem a Koránem

Korán  je od Alláha slovem i významem
Hadíth (výrok) – je od proroka
 r slovem i významem
Hadíth al Qudsí (Svatý výrok) – od Alláha ne slovem, ale významem
Není správná modlitba při čtení Svatých výroků místo Koránu
Není zakázáno se jich dotýkat i číst v čase znečištění či menstruace u žen.
Není za čtení Svatých výroků určena od Alláha konkrétní odměna, (jako je při čtení Koránu odměna za každé písmeno.)
(1)

(1)  Převzato z knihy „Všechny Výroky Svaté” od Abdu as-Salám Ulúš, str. 12

1.Milosrdenství Alláhovo
عَنْ أَبِي هُرَيْرَةَ، عَنِ النَّبِيِّ صَلَّى اللهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ، قَالَ اللهُ عَزَّ وَجَلَّ:
«
سَبَقَتْ رَحْمَتِي غَضَبِي»
Od Ebí Hurajry
 rA3 , který vyprávěl: Posel Boží sAs řekl: „Pravil Alláh, Nejvznešenější: 
„ Předbíhá milosrdenství Mé Můj hněv.“(1)
Ve slovech Vznešeného: „předbíhá milosrdenství Mé Můj hněv.“ a v další verzi: „převládá Mé milosrdenství Můj hněv.“ Učenci řekli, že Boží hněv i Jeho spokojenost se vrací k významu „chtít“. Jeho vůlí je odměna pro poslušného služebníka a nazývá se „spokojenost“ a „milosrdenství“. A Jeho vůlí je také trest pro hříšníky a zanechání jich bez vedení a nazývá se „hněv“. Vůle Alláha Vznešeného je jednou z Jeho dávných vlastností. Řekli učenci: „Co bylo míněno slovem „předbíhat“? To, že milost a její rozlehlost je jako když se říká, že převládá u někoho štědrost či odvaha, od ostatních. Má jí hodně.(2)
Milosrdenství a Hněv jsou vlastnosti Alláha.

________________________________________
(1) Zaznamenal  Muslim č. 2751 
Zaznamenal Al-Buchárí  č.7453
v této verzi od Al-Buchárího končí vyprávění u proroka  
sAs .

(2) Z knihy: المنهاج شرح صحيح مسلم بن الحجاج


2.Nadávání na čas


Pravil Abú Hurajra
rA3, slyšel jsem posla Božího sAs, že řekl: „Alláh Nejvznešenější pravil:  „Děti Adama nadávají na čas*. Ale Já jsem čas, v Mých rukou je noc i den.“(1)
*Arabské slovo „Al-Dahr“ = doba celého pozemského života, epocha, čas. (2)  Abú Hurajra
 rA3 řekl: „Slyšel jsem proroka Božího sAs , jak říká: že Alláh, požehnán buď a povýšen, praví: „Syn Adamův nadává na čas, ale Já jsem čas.“ Lidé v předislámské době mnoho nadávali na čas v básních a příbězích. Přisuzovali času své osudy, které ovšem pochází od Alláha. Říkávali, je jen tento pozemský svět a čas nás zahubí. Přitom neměli o tom žádnou znalost a jen se domnívali a tak Alláh jim v tomto tvrzení zabránil a prorok sAs také slovy: „nenadávejte na čas“ protože pokud budete nadávat a dávat mu za vinu, když vás něco postihne, dostanete se k nadávání a hanobení k Bohu, protože On ho stvořil.(3)

________________________________________
(1) Zaznamenal Muslim č. 2246
Zaznamenal Al-Buchárí č. 6181
(2) Vysvětlení slovník Alwasít str. 299 od  Mudr. Ibrahim Madkur 
(3) Z knihy   
التمهيد لما في الموطأ من المعاني والأسانيد


3.Urážka a lhaní potomků Adama o Bohu

Od Ebí Hurajry rA3, který vyprávěl, že prorok sAs řekl:
„Pravil Alláh, Nejvznešenější: ”
„ Zalhalo o Mně dítě Adama a nepřísluší mu to, a urazil Mě syn Adamův a nepřísluší mu to. A jeho lží jsou pro Mě jeho slova, že ho podruhé už nevytvořím jako poprvé. A není snad první stvoření pro Mě jednoduché opakovat? Urazil Mě tím, že řekl, že mám syna. A Já jsem Alláh Jedinečný, Sám o Sobě Věčný*, Já jsem neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je Mi roven.“(1)

Zde jasně a srozumitelně Bůh Sám praví o chování nevědomých a jaký dopad to má. Ve Své velikosti vysvětluje, jak Mocný je a lidské vlastnosti jsou Jemu nepřipsatelné. Pokud lidé tvrdí, že by měl mít potomka, urazili Ho a zalhali.

*Arabské slovo „As-samed“ je obtížné přeložit jedním slovem. Užito je slova věčný, někdy též absolutní. Absolutní znamená: 1. že absolutní existenci může předpovědět toliko On, ostatní je pouze dočasné či podmíněné a za 2. On nezávisí na žádné osobě či věci, nýbrž všechny osoby a věci závisí na Něm. Tak je popřena myšlenka bohů a bohyň, kteří jedí a pijí, sváří se, přou a závisí na darech uctívačů atd. (2)

________________________________________

(1) Zaznamenal  Al-Buchárí č. 4974, 3193
(2)  Převzato z výkladu Svatého Koránu Abdulláh Jusuf ´Ali, (nakladatel-ství AMS)


4.Věřící a nevěřící v Alláha

Od  Zayda ibn Chálida al – Džuhanního, mír s nimi, který vyprávěl, že se modlili s prorokem sAs ranní modlitbu u Hudajbija, když tu noc pršelo. Když skončil modlitbu, obrátil se k lidem a zeptal se: „Víte co pravil váš Pán?“ Odpověděli: „Alláh a Jeho posel to ví nejlépe.“ Řekl jim: 

„Pravil Alláh: „Stali se zrána z mých služebníků věřící a nevěřící ve Mě. Ti, kdož řekli, že déšť je z dovolení Boha a Jeho Milosrdenství, to jsou ti, kdo ve Mě věří a nevěří v hvězdy*.  A kdo řekl, že zapršelo z důvodu jiného a jiného, ten ve Mě neuvěřil a uvěřil v hvězdy.“(1)

* V tomto výroku je nejdůležitější poukaz na to, že nevědomí lidé připisují tuto činnost (déšť) někomu jinému než Bohu. Někteří arabové v předislámské době stejně jako dnes věřili a věří, že déšť je způsoben pohybem hvězd a jinými vlivy. Myslí si, že hvězdy jim sesílají déšť a obživu. A to je lež. Tento hadíth upozorňuje na skutečnost, že Bůh Všemohoucí je ten, kdo způsobil všechny věci i déšť a obživu. Vysvětluje, do jakých skupin se tito lidé rozdělují. Kdo prohlásí o dešti, že je od Boha, je to poukaz na věřícího člověka a kdo prohlásí, že déšť je z jiné příčiny, je to poukaz na nevíru.

________________________________________
(1)   Zaznamenal Muslim č. 71
Zaznamenal Al-Buchárí  č. 846


5.Alláhova soběstačnost


Od Ebí Hurajry 
rA3, který vyprávěl: Slyšel jsem Posla Božího sAs říkat: „Pravil Alláh, Nejvznešenější: 

„Já jsem bohatší, než jsou partneři, když přidružujete. Kdo dělal skutek, ve kterém přidružoval ke Mně někoho jiného, zanechal Jsem ho i s jeho přidružováním.“(1)

„Jsem bohatší, než partneři“ to znamená, že Alláh jako jediný Bůh je mnohem bohatší, než ti co se prohlašují nebo koho prohlašují za partnery, za předpokladu, že mají vůbec nějaké bohatství tady na světě. „Když přidružujete“ znamená, že konáme činnost, s úmyslem pro Boha, ale i pro někoho jiného. Nebo co nejhůř, že konáme věci celkově s úmyslem pro někoho jiného než Boha, jak je vysvětleno u arabského slova „rijá´a“ níže. Z toho plyne, že Bůh přijímá jen takové skutky, které jsou konané upřímně pro Boží Tvář, pro Jeho spokojenost. „Kdo dělal skutek, ve kterém přidružoval“ : to znamená v úmyslu tohoto skutku. „ke Mně“ : pro Mou Tvář. „někoho jiného“ : z ostatních stvoření. „zanechal Jsem ho i s jeho přidružováním“ : nechal jsem ho od pohledu na Mé Milosrdenství a nechal Jsem jeho skutek s tím, ke komu Mě přidružoval, bez přijmutí.(2)

Například: Arabské slovo „rija´a“- znamená činnost malého přidružování, znamená situaci, kterou člověk dělá proto, aby se zalíbil někomu jinému, než Bohu. Modlí se krásně, když se na něj dívají lidé a když je sám, modlitbu odbývá. Nebo dává almužnu, a když si všimne, že ho sledují lidé, dá ještě víc. Viz. Korán, súra 107. 


________________________________________
(1) Zaznamenal Muslim č. 2985
(2) Z knihy:
 مرقاة المفاتيح شرح مشكاة المصابيح


6.Vyzývání a volání Alláha k lidstvu


Od Ebí Dharra al-Gifárího
rA3, že posel Boží  sAs řekl: 
„Alláh Mocný a Vznešený pravil:
„Ó služebníci Moji, Já jsem zakázal nespravedlnost pro Sebe a také mezi vámi Jsem ji učinil zakázanou, tak nebuďte nespravedliví. Ó služebníci moji, vy všichni jste v bludu, kromě toho, koho vedu. Tak Mě proste o vedení a Já vás povedu. Ó služebníci moji, všichni jste hladoví, kromě toho, kterého nakrmím, tak Mě proste o jídlo a Já vás nakrmím. Ó služebníci moji, vy všichni jste nazí, kromě toho, kterého ošatím, tak Mě proste o oblečení a Já vás ošatím. Ó služebníci Moji, všichni chybujete dnem i nocí a Já odpustím hříchy všechny, tak Mě proste o odpuštění a Já vám odpustím. Ó služebníci Moji, vy Mi nedokážete prospět a tak Mi neprospějete a vy Mi nedokážete uškodit a tak Mi neuškodíte. Ó služebníci Moji, kdyby se první z vás i poslední z vás, z lidí i džinů, stali srdcem jednoho nejbohabojnějšího z vás, nepřidalo by to na Mém království nic. Ó služebníci moji, kdyby se první z vás i poslední z vás, z lidí a džinů, stali srdcem nejhoršího z vás, neubralo by to nic z Mého království. Ó služebníci moji, kdyby první z vás a poslední z vás, lidí a džinů, jste stáli na jedné vyvýšenině a žádali Mě, dal bych všem lidem, o co si žádají, a neubralo by Mi to nic z toho, co mám, jen jako když se namočí špička jehly do moře*. Ó služebníci moji, jsou to jedině vaše činy, které vám počítám, potom vám za ně oplatím. Kdokoliv najde dobro, ať za to poděkuje Bohu a kdokoliv najde jiné než to, ten ať nikoho, kromě sebe, neviní.“(1)


* Rozumí se drobné množství vody, které přilne k jedné jehle, kdyby byla ponořena a znovu vytažena z vody.
„Služebníci moji, Já jsem zakázal nespravedlnost pro Sebe“: to znamená, že Alláh nebude nespravedlivý k nikomu tím, že by přidal špatné skutky, které někdo neudělal a ani tím, že by ubral dobré skutky, které jsme vykonali. Ba naopak, On Vznešený je Moudrý, Soudce. Jeho rozsudky a odměny kolují mezi dvěmi věcmi: mezi přízní a spravedlností. Přízeň pro toho, kdo koná dobré skutky a spravedlnost pro toho, kdo koná špatné skutky. Není zde třetí možnost – nespravedlnost. Co se týká dobrých skutků, ty Vznešený odmění desetinásobkem. Kdo vykoná dobrý skutek, je mu počítáno, jako deset dobrých skutků. Kdo vykoná špatný skutek, je mu zapsán jen jeden. Pravil Vznešený v Koránu v kapitole Dobytek ve významu:„ Kdo přijde s dobrým skutkem, je pro něho deset po-dobných a kdo přijde se špatným skutkem, nebude odměněn ni-čím jen jemu podobným a nebude jim ukřivděno.“ (Kapitola Dobytek, verš 160) Nebude jim ukřivděno ubráním z odměny dobrých skutků a nebude jim ukřivděno s přidáním odměny za skutky špatné, jak praví Nejhrdější ve významu: „kdo vykonal z dobrých skutků a byl při tom věřící, nemusí se bát křivdy ani poškození.“ (Kapitola TáHá verš 112). A ve slovech Vznešeného „Já jsem zakázal nespravedlnost pro Sebe“ je důkaz, že On Nejhrdější zakazuje Sám sobě, zadává si pro Sebe povinnosti. Stejně jako si dal za povinnost pro Sebe Milosrdenství. Vznešený praví, ve významu: „Napsal si váš Pán pro Sebe Milosrdenství.“ (Kapitola Dobytek verš 54). A když si zakázal Sám sobě nespravedlnost, tak to proto, že si koná, co chce, že rozhoduje, jak chce. Stejně tak, jako dává povinnosti svým služebníkům a zakazuje jim. Dává povinnosti Sám Sobě a zakazuje si, protože Jeho rozhodování je dokonale neko-nečné.
„a také mezi vámi Jsem ji učinil zakázanou, tak nebuďte nespravedliví“, to znamená, nekřivděte jeden druhému. A slovo „učinil“ zde je formou „uzákonil“. Pojem činit je u Alláha buďto tvořit, jako například ve verši v kapitole Zvěst ve významu: „A učinili Jsme pro vás noc oděvem a učinili Jsme pro vás den, pro hledání obživy.“, nebo znamená i uzákonit, jako například ve verši z kapitoly Prostřený stůl, ve významu: „Bůh neučinil nařízení ohledně Bahíry, ani ohledně Sá’iby, ani ohledně Wasíly, ani ohledně Hámi-a.“(Bahíra, Sá´iba, Wasíla, Hámi-a jsou názvy pro velbloudice, které byli prostředkem uctívání). „Neučinil“ v tomto případě znamená „neuzákonil“. Stejně jako je v našem Svatém výroku „a také mezi vámi Jsem ji učinil zakázanou“ učinil = uzákonil. 
Ve slovech „mezi vámi Jsem ji učinil zakázanou“: Křivda (nespravedlnost) je mezi služebníky ve třech věcech, které nám vysvětlil prorok Boží 
sAs, když promlouval k lidem v pouti na rozloučenou slovy: „Věru krev vaše, majetky vaše a čest vaše jsou pro vás posvátné, jako je posvátný tento den, v tomto měsíci, v tomto městě, a snad nedoručil jsem tuto zprávu k vám? Odpověděli, ano. Ó Bože jsi mi svědkem.“ To jsou tři věci: Krev, majetek, čest. Proto křivda mezi lidmi je zakázaná v krvi, není povolené nikomu ublížit, ba dokonce ho zabít. Ani zmrzačit, ani poranit či zlomit kost, ani něco tomu podobné. To vše je zakázané, je to velký hřích. A věř milý čtenáři, že polámat kosti nebo poranit mrtvého, je stejné jako, kdybychom ublížili živé bytosti, jak se zaznamenalo od proroka sAs: „…mrtvých si vážíme, není povoleno brát z jeho těla nic, ani zlámat, protože těla, nám jsou svěřeny a vrátí se celé v Den Zmrtvýchvstání“. A z tohoto odvozují učenci práva z Hambelovské školy, kéž je k nim Bůh milosrdný, že není povoleno brát z mrtvého těla cokoliv, nebo přidávat k němu cokoliv, a to proto, že je mrtvý ctěný. Kdokoliv tak činí, dopouští se hříchu.
Alláh pravil ve významu: „a nezabíjejte sebe sami“. Vysvětlil Amr bin Al
as rA3 tento verš, že to také znamená, když je věřící ve stavu velké nečistoty při velké zimě a on se bojí, že mu velká očista ublíží na zdraví, tak jí nevykoná. Amr bin Alcas spojil tuto činnost s tímto veršem, protože byl sám ve stavu velké nečistoty a byla velice chladná noc, vykonal si náhradní očistu bez vody (tajammum) a pomodlil se s druhy proroka sAs . Když se vrátili k prorokovi sAs a sdělili mu to, zeptal se Amra: „Amr, pomodlil ses s druhy a byl jsi ve stavu velké nečistoty?(znamená, že se nevykoupal) odpověděl: „ó proroku Boží, vzpomněl jsem si na verš Vznešeného: „a nepřivozujte si smrt, A věru Bůh je vůči vám slitovný.“ A bál jsem se zimy a tak jsem si udělal náhradní očistu. Prorok sAs se zasmál a odsouhlasil jeho činnost s důkazem na verš. Neřekl mu, že tento verš se k tomuto nehodí. A tak cokoliv ubližuje našemu tělu, nebo poškozuje, není pro nás povoleno ze slov Vznešeného: „Nezabíjejte se sami…“ Proto nám zakázal kouřit a jiné věci, které lidem škodí, abychom chránili tělo. Protože tělo je ctěné a slova proroka sAs (a krev vaše), znamenají jak zabití, tak třeba poranění, zlomení kostí a podobné tomu. A co se týká slov proroka sAs (vaše majetky), to jsou peníze a majetek, které Alláh Vznešený zakázal navzájem si neprávem brát, jakýmkoliv způsobem – násilím, krádeží, podvodem, lží a tomu podobným. To je zakázané. To vše spadá pod první větu ve výroku (tak nebuďte nespravedliví).
Co se týká cti, ta je také posvátná. Není správné pro člověka, aby zasahoval do cti svého bratra ve víře, či jakéhokoliv člověka. Mezi velké hříchy patří druhé pomlouvat či očerňovat a ponižovat ve společnosti, nebo na ně nadávat. Pravil Nejvznešenější ve významu: „Vy, kteří věříte! Střeste se přílišného podezřívání druhých, vždyť některá podezření jsou hříchem! Nevyzvídejte a nepomlouvejte se vzájemně…“. Podívejme se na postup v tomto verši. Nejdříve je připomínka, abychom se oddálili a střežili podezřívání, protože podezřívání je blízko k vyzvídání. Dále se praví „nevyzvídejte“ a když se začne vyzvídat, už je to blízko k pomluvám. Pak pokračuje verš „a nepomlouvejte se navzájem.“ Alláh Vznešený praví dále: „chtěl by snad někdo jíst maso svého mrtvého bratra?“ Odpověď je samozřejmě, že ne. Naopak je to nechutné a proto praví dále „štítili byste se.“ V Den Zmrtvýchvstání, bude přiveden muž, který pomlouval někoho, a ukáže se mu podobný obraz toho člověka, ale jako mrtvoly, kterého pomlouval, a bude mu řečeno: Jez jeho maso. A on se bude štítit a to bude jeho trest. Kéž nás Bůh toho uchrání.
Dále se praví ve Svatém výroku „Ó služebníci moji, vy všichni jste v bludu, kromě toho, koho vedu, tak Mne proste o vedení a Já vás povedu.“ Bloudění znamená neznalost pravdy, a bloudění znamená také svádění, aby se nepřijímala pravda. 
Bloudící lidé jsou dvojího typu:1)Bloudící ztracení. To jsou ti, co neznali pravdu. Křesťané byli bloudící, ztracení. Až když přišel prorok Boží 
sAs, poznali pravdu, ale postavili se k ní pyšně. A tak nebyl mezi židy a křesťany rozdíl, protože znali pravdu, ale nenásledovali ji. 2)Bloudící v pokušení: to znamená, že si vybrali pokušení místo správné cesty, potom co správnou cestu poznali. A ti jsou podobní židům, protože židé znají pravdu, ale nepřijali ji, naopak se odvrátili. K tomuto praví Vznešený: „A pokud pak se Thamúdovců týká, těm dali jsme správné vedení, však oni více slepotu než vedení milovali…“  Alláh je vedl a vysvětlil jim a podal důkazy, ale oni milovali slepotu, více než vedení, milovali pokušení více než správnou cestu. A lidé jsou všichni v bludu, kromě toho, koho Bůh vede. Jenomže jaké je vedení pro první druh, ti, co neznají pravdu? Vedení pro první druh lidí je takové, že Alláh vysvětlí pravdu a uvede je na ní. A to je právo od Alláha, které si dal jako povinnost Sám sobě. Všechny stvoření vede Alláh v tomto smyslu oznámení. Pravil Alláh Nejvyšší: „Zajisté na Nás jest správné vedení“ (Kapitola Noc, verš 12) A pravil také: „Postním měsícem je měsíc Ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi…“ (Kapitola Kráva, verš 185) Vedení pro všechny lidi. Co se týká vedení druhého, tak to je přízeň při příjímání pravdy a k tomu si Alláh vybírá, koho chce ze svých služebníků. 
Vedení Alláha je tedy dvojím způsobem. Vysvětlením pravdy, to je určeno pro všechny a Alláh si to dal za povinnost objasnit lidem pravdu od falše. A druhé vedení je přízeň pro přijmutí pravdy a konání podle ní. Potvrzení pravdy a postavení se proti falši.  A pro tohle vedení si Alláh vybírá, koho chce ze svých služebníků. Lidé se dělí v této oblasti do několika skupin. První: Ten kdo má obě tyto vedení, poznal Alláha a má přízeň pro pravdu a přijímá ji. Druhý: Nepřijal tyto vedení, nemá znalost a neuctívá vůbec. Třetí: Ten, kdo poznal důkazy a správné vedení, ale nepřijal a nemá přízeň. To je nejhorší z těchto tří, kéž nás Bůh od toho ochrání. 
Důležité je, že Bůh zde praví „všichni jste v bludu“, to znamená, že všichni neznáte pravdu, nebo všichni nepřijmete pravdu, kromě toho, koho Já povedu. Pokračuje „tak Mne proste o vedení a Já vás povedu“, to znamená: žádejte vedení ode Mne, a když budete žádat, prosit, tak Já vám odpovím a povedu vás k pravdě. Vyplývá z toho, že pokud budeme prosit upřímně o správné vedení a po-znání pravdy, tak nás Alláh povede.
Dále se praví ve Svatém výroku „Ó služebníci moji, všichni jste hladoví, kromě toho, kterého nakrmím, tak Mne proste o jídlo a Já vás nakrmím. Ó služebníci moji, vy všichni jste nazí, kromě toho, kterého ošatím, tak Mě proste o oblečení a Já vás ošatím.“ Tyto dvě věty, jsou určeny pro hlad a nahotu. Připomněl je Alláh Nejvznešenější po připomínce o vedení, protože vedení je potrava pro srdce, přes znalost a víru, a konání dobrých upřímných skutků. Jídlo, pití a oděv, to je potrava pro tělo, protože tělo se nepostaví bez jídla a neskryje bez oděvu. Proto jsou slova Vznešeného „Ó služebníci moji, všichni jste hladoví, kromě toho, kterého nakrmím, tak Mne proste o jídlo a Já vás nakrmím. Ó služebníci moji, vy všichni jste nazí, kromě toho, kterého ošatím, tak Mě proste o oblečení a Já vás ošatím.“ Ano je to pravda, že jsme všichni hladoví, jen koho Bůh nakrmí. Ano, snažíme se zasadit a pěstovat, ale On je ten, kdo nechá vyrůst obilí a jiným plodům, jak vysvětluje v kapitole Nezvratná událost ve verši 63 ve významu “…zdaž vy zaséváte, anebo My zaséváme (necháváme vyrůst)?“ Odpověď je samozřejmě: Ty Pane, jsi Ten, kdo nechává vyrůst, protože Alláh praví dále ve významu: „ Kdybychom chtěli, v suchou trávu bychom to změnili, a vy byste se neustále divili – my věru jsme dlužníky, ba víc, teď všeho jsme zbaveni.“ Popřemýšlejme nad tím, když Bůh pravil: „kdybychom chtěli, v suchou trávu bychom to změnili“. Neřekl, kdybychom chtěli, nenechali bychom tomu vyrůst. Protože, když plod vyroste, lidé ho vidí a přirostou jejich srdce k plodu, a když po té co lidem přiroste k srdci, uschnou, je to mnohem těžší přijmout. A dále praví Alláh Vznešený: „Uvažovali jste někdy o vodě, kterou pijete? Sesíláte ji snad vy z mraků, anebo jsme My těmi, kdož ji sesílají?“ Protože vodu, kterou pijeme, sesílá Alláh Nejhrdější z mraků na zem, prosákne dovnitř, kde pramení.  Pramení pod pevninou jako řeky, potom se vyndává nástroji, které nám Bůh podřídil. To je z moudrosti Boží, že se voda vsákne do země a nezůstane na povrchu, kde by působila škodu, kde by se zkazila, jak její vůně, tak i chuť. Z Jeho Milosrdenství a Moudrosti se schová v zemi, a když přijde chvíle, kdy potřebují lidé vodu, tak se k ní mohou dostat a prokopat. A Ten, který sesílá z nebe je Bůh jediný. Kdyby se všichni lidé spojili, aby seslali jen jedinou kapičku z nebe, nezmůžou se na to jakoukoliv cestou. Jenomže Alláh ano, svým milosrdenstvím a vůlí. Takže my nevlastníme nic z potravy, z jídla ani z pití, jenom když Bůh dá. 
A to je k části výroku, kde Bůh praví: „všichni jste hladoví, kromě toho, kterého nakrmím, tak Mne proste o jídlo a Já vás nakrmím.“ Jak prosit o potravu? Dvěma způsoby: Slovně a činností. Slovně žádáme Alláha Nejvznešenějšího, aby nás nakrmil a uštědřil nám obživu. Co se týká činností, to lze dvěma směry. První směr: Dobré upřímné skutky, protože konání dobrých skutků je důvod pro zvětšení obživy a majetku, jak praví Nejvznešenější, ve významu: „Kdyby byli obyvatelé měst těchto uvěřili a bohabojní byli, byli bychom pro ně zajisté požehnání nebes i země otevřeli. Ale oni to vše za lež prohlašovali a potrestali jsme je za to, co si vysloužili.“ A také pravil: „Jestli by lidé Knihy uvěřili a uvědomili si Boha, věru bychom jim vymazali jejich špatné skutky a zajisté bychom je uvedli do zahrad blažených. A kdyby dodržovali Tóru a Evangelium a to, co sesláno jim bylo od Pána jejich, věru by mohli požívat z toho, co je nad nimi i z toho co je pod jejich nohama…“. „Nad nimi“ znamená, plody ze stromů, „pod jejich nohami“ znamená plodiny z polí atd. Důležité je, že to jsou důvody z rozšíření obživy od Alláha. Druhý směr, ze strany žádosti o obživu, přes činy je zemědělství, kopání studen, zasévání plodin, pěstování stromů a vše tomu podobné. Takže jsme si vysvětlili, tyto dva způsoby, a když Bůh praví v tomto Svatém výroku „proste Mne o obživu a Já vám uštědřím“ znamená to, že pokud jsou dodrženy tyto dva směry, Bůh uštědří. Jenomže, Boží uštědření potřebuje ještě jednu moc důležitou věc a tou jsou správné myšlenky o Bohu. Musíme si upravit naše domněnky o našem Pánu a být přesvědčení, že když žádáme o obživu, tak nám bude uštědřeno. Pokud jsme pesimističtí, nebo konáme činnosti s myšlenkou, že je to jen díky naší síle, budeme zklamáni. Kéž nás toho Bůh ochrání.

„Ó služebníci moji, vy všichni jste nazí, kromě toho, kterého ošatím, tak Mě proste o oblečení a Já vás ošatím.“ Když se člověk narodí z matčina lůna, nemá žádné oblečení, je bez oděvu. Nerodí se ani s žádnou srstí, jako to je u zvířat. A to je z moudrosti Boha Nejvznešenějšího, že se člověk narodí bez srsti s obnaženou pletí a nahou kůží až do té chvíle, kdy pozná, že potřebuje oděv, který zakryje auru tělesnou.  Stejně tak jako potřebuje dobré skutky, které zakryjí auru náboženskou, protože bohabojnost je také oděvem, jak pravil Vznešený ve významu: „…však oděv bohabojnosti nejlepším jest…“(Kapitola Acaraf, verš 26). Takže když se zadíváme sami do sebe, potřebujeme oděv jak na tělo, protože jsme nazí, tak i pro naše vnitřní potřeby. Proto i někteří vykladači snů (Islámští), říkají, že když vidíte své nahé tělo ve snu, znamená to, že máte mnoho Boha prosit o odpuštění, protože to je důkaz slabé víry. Bohabojnost je oděvem. Prosit o oděv, je podobné, jako jsme si vysvětlovali u prošení o potravu. Jde současně dvěma směry, slovně a činností.

„Ó služebníci Moji, všichni chybujete dnem i nocí a Já odpustím hříchy všechny, tak Mě proste o odpuštění a Já vám odpustím“ Toto je také jedno z nekonečných dobrodiní Boží dané pro služebníka. Alláh Nejmilosrdnější člověku nabídl, aby žádal o odpuštění a následně mu odpustil. Když pravil ve Svatém výroku „všichni chybujete dnem i nocí a Já odpustím hříchy všechny“- to znamená všechny hříchy, přidružování k Bohu, nevíru, velké hříchy, malé hříchy, ty všechny Bůh odpustí, jenomže až po tom co člověk koná pokání ke svému Pánu. Proto Bůh říká: „tak Mne proste o odpuštění a Já vám odpustím“, znamená: žádejte ode Mne milost, až do té doby, kdy vám odpustím. Ale není to jen lehkovážné žádání o odpuštění, třeba jen slova „ó Bože odpusť mi“. Je zapotřebí opravdové upřímné pokání k Bohu. 
Opravdové upřímné pokání k Bohu obsahuje pět podmínek. Podmínka 1)Musí být konaná upřímně jen pro Boha. Upřímnost je podmínkou pro jakékoliv konání. 2) Litovat prohřešku, být smutný. Vědět, že to co jsme udělali, je chyba, ze které se kajeme. Litovat srdcem a přát si se k tomu nevrátit. 3)Přetrhnout jakýkoliv styk s hříchem, protože pokání neplatí, když trváme v hříchu, jak pravil Alláh Nejvznešenější: „ …a kteří nesetrvávají vědomě v tom, co provedli…“ (Kapitola Rod Imránův, verš 135). Ten, kdo říká, že učinil pokání a setrvává v hříchu, je lhář a z Boha si dělá posměch. Například, když někdo říká, že činí pokání z pomluv, jenomže pokaždé, když se s někým sejde, pomlouvá dál. To je lež v pokání. Nebo například, že činí pokání z lichvy, ale zůstal u ní a dále kupuje a prodává z lichvy. A tak dále se všemi možnými hříchy a chybami. Pokud je konána chyba či hřích a týká se práv druhých lidí, musí se tato práva vrátit. Třeba, když se někomu vezmou neprávem peníze, je nutné, aby se mu vrátily, a když třeba zemře, tak navrátit jeho dědicovi. Když se třeba jedná o nadávku, či pomluvu, je zapotřebí, aby se dotyčný šel omluvit. A když se k někomu jde omluvit, měl by poškozený tuto omluvu přijmout, a odpustit, protože „Bůh má rád ty, kteří dobré konají.“ Když neodpustí, jen pokud dostane trochu peněz, tak ať mu dotyčný zaplatí a skončí tento problém. Stejné je to třeba u ublížení. Když někoho uhodíme, tak pokání se dovrší tím, že k poškozenému půjdeme a omluvíme se. Například řekneme: Podívej, praštil jsem tebe, tak mi to teď oplať (aby viděl, že to myslíte vážně).  Nejdůležitější tedy je, že pokud se prohřešek či chyba týká i lidí, je potřeba se omluvit, ať už je to křivda v majetku, či zdraví, nebo na cti. 4) Musíme být rozhodnutí se ke špatnosti nikdy nevrátit v budoucnu. Když činíme pokání a zanecháme hříchu, jenomže v srdci máme sklon k příležitosti se vrátit k hříchu, tak se od nás pokání nepřijme. Musíme být rozhodnutí se nikdy nevrátit k danému hříchu, a pokud se rozhodneme, a budeme poté svedeni a uděláme hřích, tak to předešlé pokání neporuší, ale bude nutné nové pokání z nových nebo stejných hříchů. 5) Musí být pokání ve správném čase, kdy je pokání vyslyšeno. Nastane doba, ve které nepomůže ani pokání, jako například, když k člověku přijde smrt. Když přijde smrt, není již žádné pokání, ani žádné pokání neuspěje, jak praví Nejvznešenější: „Však odpuštění nebude dáno těm, kdož dopouštěli se špatností a teprve ve chvíli, když smrt se pro některého z nich dostaví, zvolají: “a já nyní se kaji!” (Kapitola Ženy, verš 18). Už není žádný úspěch, stejně jako když se topil Faraón: Zvolal Faraón: “Uvěřil jsem, že není božstva kromě toho, v nějž věří dítka Izraele, a já jsem jedním z těch, kdož do vůle Jeho se odevzdali!” (Kapitola Júnus, verš 90).  A bylo mu řečeno „teď, nyní“ to říkáš teď, avšak Bůh pravil: “Teprve nyní?! Ale předtím jsi byl vzpurný a patřils mezi ty, kdož pohoršení šíří.“ (Kapitola Júnus, verš 91). Odešla jeho šance, proto je povinností pro člověka, aby si pospíšil se svým pokáním, protože nikdo neví, kdy přijde smrt. A druhý je ten, kterému utekla šance činit pokání: to znamená, když vzejde slunce na západě. Protože prorok sdělil, že slunce, když zachází, jde pokleknout k trůnu Milosrdného, dovolí se Alláha, jestli se může vrátit. A když mu dovolí, pokračuje ve své cestě, až mu řekne: Vrať se, odkud jsi přišlo. A vrátí se z dovolení Alláha a Jeho příkazu a ukáže se lidem na západě. V tento čas uvěří všichni lidi a budou činit pokání a vracet se k Alláhu. Jenomže jim to nepomůže. Pravil Alláh: „Snad neprozří, když k němu přijdou andělé.“ (znamená při smrti). „Anebo až přijde tvůj Pán.“ (znamená v Den zúčtování), „Anebo přijdou některá znamení tvého Pána.“ (znamená východ slunce na západě), pravil Vznešený ve význa-mu:„Což očekávají, že k nim přijdou andělé nebo že snad přijde sám Pán tvůj či že přijdou nějaká znamení Pána tvého! V ten den, kdy objeví se určitá znamení Pána tvého, nepomůže duši žádné víra její, jestliže neuvěřila již dříve či nevykonala dobro žádné ve víře své. Rci: “Čekejte tedy, my také čekáme!” (Kapitola Dobytek, verš 158).
To je pět podmínek pro pokání. Bez nich není přijaté pokání a je na každém člověku, aby si pospíšil s pokáním. A kdo bude činit upřímné pokání, dříve než nastanou tyto věci, tomu Bůh odpustí a pozdvihne ho na vyšší místo. Podívejme se na příklad našeho otce Adama, když mu Bůh zakázal jíst ze stromu a on neuposlechl svého Pána díky našeptávání satana. Pravil Alláh v kapitole Táhá ve verších 121a 122 ve významu: „A pojedli oba ze stromu a objevila se jim jejich nahota a začali si šíti oděvy z listí rajského. Adam neposlušný vůči Pánu svému byl a z pravé cesty se uchýlil. Poté pak vyvolil si jej Pán jeho a odpustil mu a uvedl jej (na cestu pravou). Když poznal chybu a vrátil se k Alláhu, tak mu Alláh dal u Něj vyšší místo, než měl předtím. A věřte, že Alláh je víc potěšen z pokání svého věřícího služebníka, než muž, který měl na cestovním velbloudu v poušti veškeré své zásoby a utekl mu. Snažil se ho volat a hledal, ale nenašel ho. Tak si unaveně lehl do stínu, že počká na smrt. A najednou spatří za stromem svého velblouda i se všemi věcmi. A řekl ze vší radosti: Ó Bože, ty jsi můj služebník a já jsem tvůj pán. Chyboval z velké radosti, když chtěl říct: Ó Bože, ty jsi můj pán a já jsem tvůj služebník. Protože když se u člověka objeví obrovská radost, neví, co říká, stejně jako když se objeví velká zlost. A Alláh je z pokání svého věřícího služebníka ještě šťastnější než tento muž, který ztratil velblouda. A prosíme Alláha, ať nám odpustí a vám také. A pozdvihni nás u Tebe.

Věta Vznešeného: „Ó služebníci Moji, vy Mi nedokážete prospět a tak Mi neprospějete a vy Mi nedokážete uškodit a tak Mi neuškodíte.“, znamená, že Bůh je nejbohatší nad služebníky. Nijak Mu nepomůže jejich poslušnost a nijak Mu neuškodí jejich hříchy. Pravil Alláh Vznešený v jeho knize: „A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali, a nechci od nich žádný příděl obživy a netoužím po tom, aby Mne živili, zajisté Bůh jest Živitel silný, pevný!“(Kapitola Běžící, verš 56-58). Nikdo tedy Alláhu neprospěje nebo neuškodí, protože On je nad svým stvořením v bohatství. Stvořil stvoření z moudrosti a z Jeho vůle pro uctívání. Pak spočítá poslušným jejich odměnu a neposlušné potrestá. A z Jeho moudrosti je stvořeno Peklo a Ráj. A řekl Ráji i Peklu, že všechny je naplní. Takže je pro Peklo dané, že jej naplní a pro Ráj je dané, že jej naplní. Jak pravil Vznešený: „… Nechť tedy splní se slovo Pána tvého: “Já věru peklo džiny i lidmi společně naplním!” (Kapitola Húd, verš 119).
A proto praví dál v tomto výroku ve větě: „Ó služebníci Moji, kdyby se první z vás i poslední z vás, z lidí i džinů, stala srdcem jednoho nejbohabojnějšího z vás, nepřidalo by to na Mém království nic“ Kdyby se od prvního stvoření do posledního lidé a džinové stali nejbohabojnějšími a spojili se do srdce jednoho muže, nepřidalo by to v Jeho království nic, protože je to Jeho království. Nepatří bohabojným ani hříšníkům. 
A také jak praví Vznešený dál ve výroku: „Ó služebníci moji, kdyby první z vás i poslední z vás, z lidí a džinů, stal srdcem nejhoršího z vás, neubralo by to nic z Mého království.“ Kdyby všichni služebníci z lidí a džinů od prvního do posledního byli špatní a zlí a hříšní a spojili se do srdce jediného muže, tak ani to neubere nic z království Alláha, jak řekl Alláh: „Jestliže jste vy nevděční, je Bůh věru soběstačný i bez vás a nelíbí se mu nevděk u služebníků Jeho. Jste-li vděční, pak ve vás nalezne zalíbení. A neponese žádná duše břímě duše jiné; posléze navrátíte se k Pánu svému a On vás poučí o tom, co jste dělali, vždyť On dobře zná, co hrudi vaše skrývají.“ (Kapitola Skupiny, verš 7). Alláhu Vznešenému neubude z království, když člověk hřeší a nepřidá mu to, když je člověk poslušný a je to království Alláha za každé situace. 

Pak praví Alláh ve výroku: „Ó služebníci moji, kdyby první z vás a poslední z vás, lidí a džinů, jste stáli na jedné vyvýšenině a žádali Mě, dal bych všem lidem, o co si žádají, a neubralo by Mi to nic z toho, co mám, jen jako když se namočí špička jehly do moře.“ Tato věta poukazuje na rozlehlost království Alláha Vznešeného a dokonalost Jeho bohatství. Kdyby první a poslední z lidí a džinů povstali na jedné vyvýšenině a žádali Alláha o to, co si přejí, tak by dal Alláh všem lidem, o co si žádají. A nic by to Alláhu z Jeho království neubralo. Protože Alláh je nejbohatší a nejštědřejší… jenom by to ubralo, jako když vložíte jehlu do moře. Tak vložte jehlu do moře a podívejte se, ubylo moři něco? Uvidíte, že to neubylo moři vůbec nic. A nevzala jehla moři nic, jenom to málo, co ulpělo na jehle, protože Alláh má nesmírně rozlehlé bohatství a království.

„Ó služebníci moji, jsou to jedině vaše činy, které vám počítám, potom vám za ně oplatím.“ To znamená, že jsou to jedině vaše činy, že všechno, co člověk koná, mu Alláh započítá a pak když bude Den zmrtvýchvstání, tak je vyjeví. „A kdo učinil dobra jen za váhu prášku, uzří je, a kdo učinil zla jen za váhu prášku, uzří je.“ (Kapitola Zemětřesení, verš 7, 8).

Tento hadíth je velmi vzácný hadíth. Učenci z jeho výkladu vyvodili mnoho verdiktů a poznatků. Tento výklad zadal jako jediný šejch Islámu Ibn Tajmija v knize Mustaqil. A je na člověku, aby přemýšlel o tomto hadíthu a pracoval podle něho. Hlavně podle poslední věty, kde bude člověk odměněn podle toho, co dělal. Za dobré, bude odměněn dobrem, za špatné špatným. A proto tento zapisovatel umístil výrok v sekci „úsilí, či boj, či snaha“, protože přísluší člověku, aby usiloval a snažil se bojovat se svou duší, aby konala dobro, než najde u Alláha lepší dobro a odměnu. Konec výkladu (3)


________________________________________
(1) Zaznamenal Muslim č. 2577
(2) AURA: 
 gramaticky nebo jazykově znamená „porušení“, něco, co je v nepořádku a za což se člověk stydí. Např. když ke mně někdo přichází bez zazvonění, protože byly otevřené dveře, tak uvidí všechno, co je soukromé. Je to aura, kterou jsem nechtěl ukázat.
 terminologicky je to vše, co Alláh zakázal ukazovat před neoprávněnou osobou.
Například tělo dospělé ženy je aura pro cizího muže. Část mužského těla od pupku pod kolena je aura i pro jiného muže.

(3) المؤلف: محمد بن صالح بن محمد العثيمين (المتوفى: 1421هـ) الكتاب: شرح رياض الصالحين